Jak se také dá (spolu) pracovat

Sen o společném podnikání

Vždycky jsem měla takový sen. Rodinný podnik. Možná se ve mně ozývaly geny. Rodina táty mívala totiž kdysi na Moravě hospodu, když byl táta ještě kluk. To ještě nehrál divadlo. Mé geny si asi pamatují to, co já jsem nikdy nezažila- spolupráci v rodině. A tak jsem si to vždy přála prožít.

Když jsem byla dítě já, moc jsem se k práci nedostala. Táta s námi moc doma nebyl, byl pořád v divadle. Máma byla zaměstnána “ v domácnosti“ , ale mně k ničemu nechtěla pustit, abych nic nepokazila. Svou vizi spolupráce jsem se tedy začala snažit uskutečnit až v dospělosti. Jenže mi při tom unikalo něco ohromně důležitého. A sice že je potřeba vybrat si k tomu vhodného partnera.

Mé pokusy o partnerství se z nějakého důvodu stále omezovaly na jedince, které o žádnou spolupráci nestáli. Šlo jim spíše o to, aby měli vždy hlavní slovo a abych za všech okolností dělala to, co mi řeknou.Snažila jsem se tyto muže nadchnout pro párové a později rodinné podnikání, ale marně. Má snaha byla jako rozebíhání se hlavou proti zdi.

Ale podařilo se mi vychovat v duchu táhnutí za jeden provaz svou starší dceru Giulii. Už jako malou jsem ji přivedla ke koním a spolu jsme radostně pracovaly v malém domácím „koňopodniku“.

Poté, co se můj muž stal mým mužem, mi pomohl získat půjčku na to, abych mohla malý koňopodnik rozvinout ve velký. A stal se z něj největší chov amerických mimochodníků v Čechách. Což bylo skvělé, ale mělo to jednu zásadní slabinu.

Můj manžel patřil k těm, co je nebaví spolupracovat s manželkou.Potřebuje, aby ho žena bezvýhradně respektovala. A já nebyla ochotna mu cele přenechat velení v oboru, o kterém toho moc nevěděl.Cítila jsem příliš odpovědnosti za živá zvířata. Když uděláte chybu v chovu koní, finanční ztráty jsou nejen likvidační, ale trpí tím milovaní koně. Proto jsem vše až moc hlídala a nechtěla jsem nechat svého muže, aby se učil svými chybami. Takže můj vysněný rodinný podnik se opět nekonal.

Dcera vyrostla v krásnou mladou ženu a našla si práci. A já zůstala sama na svůj velký chov koní, který můj muž nechal celý na mně, protože jsem ho nechtěla poslouchat.Vysílená jsem se snažila odpracovat vše sama a dost se mi to vymykalo z rukou. Můj muž byl rozmrzelý, že nezvládám pořádně svůj business a nakonec se rozhodl pro rozvod. Byla jsem zdrcená a měla jsem pocit, že všechno končí. Potkalo mně to ve věku kdy už člověku začíná ubývat sil a necítí se úplně schopen začít nový život.

Naštěstí nic není tak temné, jak může na první zdání vypadat. Skoro to působí, že Bůh je milosrdný. A když už máme pocit, že je vše v háji tak nám přihraje nějakou pomoc, nebo nápad jak šlamastyku vyřešit. A mně přihrál konečně parťáka pro společné podnikání i život. Ríšu.

Ríša je kuchař, ale miluje i koně. Táhlo ho to ke koním a na koňařské řemeslo má prostě buňky. Já jsem koňařka, ale vždycky mně bavilo i vařit. Mám na to prostě buňky. A tak se naše talenty krásně propojili.

Společná práce na vedení seberozvojového kurzu „Buď na koni“.

Umění spolupráce

A přesně takoví my oba s Ríšou jsme. Jsme si , nejen v tom, až moc podobní. Takže tohle je velká výzva. Kdo z nás bude mít hlavní slovo? Budeme se o to hádat? Ach jo, asi budeme, mysleli jsme si s obavami na začátku. Vždyť jsme se oba dva se svými ex partnery „přetahovali“ o vedení. Ríša v bistru se svou bývalkou a já v chovu koní se svým ex manželem. A oba víme, jak toxické to bylo pro vztah. Nechceme to znovu zažít. Je nám spolu krásně a nechceme si to pokazit. Zároveň ale cítíme, že nám spolu práce jde od ruky a že se nám líbí všechno dělat, takže i pracovat spolu. Takže tentokrát si oba dáme pozor. Práce je důležitá. Ale mít hezký vztah je to nejdůležitější. V tom se shodujeme a to máme denně na paměti.

Z počátku mi Ríša pomáhá „postavit na nohy“ koňopodnik, který jsem přestala sama zvládat. Stává se z něj neúnavný opravář ohrad, odvážný pomocník při tréninku tak trochu zdivočelých koní, vyjednavač při nákupu sena od zemědělců (něco co mi nikdy nešlo) a odpovědný krmič. Přežíváme spolu mou první i druhou porozvodovou zimu. I všech 20 koní z mého chovu v klidu a zdraví vše přežívá s námi.

Jedna z nejkrásnějších prací na ranči je vítání novorozených hříbátek na svět. Samozřejmě to ale není jen radost, ale i starost a spousta potřebné péče. Vždy je nutné dobře se postarat o hříbě i mamku. Člověk to může dělat dobře , jen když to dělá s velkou láskou a obětavostí. Ale tak je to asi se vším.

Protože už nemám tolik stresu a námahy s obhospodařováním chovu koní sama, přestávají mně bolet záda, uvolňuji se, odpočívám a vracím se k sladkému a dlouho odpíranému „bytí ženou“. Užívám si , s velkou vděčností toho, že už nemusím být Herkules, který bravurně kotoulí třísetkilové balíky sena, rozbíjí led v zamrzlých napajedlech a denně rozváží koním do ohrad vodu v obřích plastových barelech. A že mohu místo toho dělat tak rozkošné věci, jako domácí úkoly s mladší dcerou, ňuňání domova, háčkovaní a hlavně vaření.

Užívám si toho, že tento můj partner ocení, když přijde z práce a je doma voňavě a chutně navařeno. Tak se snažím vařit dobře. Nejlíp se člověk naučí vařit od profi kuchaře. A tak občas s Ríšou vaříme spolu a já mu koukám pod ruce. A zdokonaluji se ve svém kuchařském umění, pro které mám talent.

Večeře ve čtyřech spojených keramických zapékacích maskách, do kterých jsem s zamilovala na řemeslném trhu v Úštěku a tak jsem je prostě musela mít. Jídlo pro nás není jenom „naplnit si žaludky“, ale i radost s kouzelného stolování a hlavně sdílení a bytí spolu.

Po roce a půl našeho vztahu se naše koňařské řemeslo a vaření prolínají v jeden hezký společný život. A přichází rozhodnutí společně podnikat nejen v chovu koní, ale i v gastro oboru.

Jak se mohou uplatnit oba

A je to skvělé řešení. Protože já rozhoduji v chovu koní a Ríša v gastro podnikání. Ríša mne respektuje, že mám víc zkušeností s koňmi a já ho respektuji, že on má víc zkušeností v pohostinství.

V praxi je to někdy pořádná jízda…

Tak tohle je teorie. Ta je snadná. Ale praxe je někdy poměrně divoká. Vaření a koně se nám někdy dost vtipně mísí ( tím nemyslím, že bychom snad vařili koně) a skloubit oba tyto poměrně náročné podniky je opravdu těžká výzva.

Zrovna nedávno jsme čelili jednomu značně těžkému dni… Přislíbili jsme, že přijedeme s jídlem na akci „Křížanský Bylinkář“. Ríša vymyslel, že tam budeme prodávat guláš a plněné placičky quesadilly. Takže den předem jsme začali společně vše připravovat.

Ríša přinesl obrovský hrnec, který zabral celý sporák. Zapálil pod ním všechny čtyři plotýnky a mně to přišlo jako docela vtipné řešení, jak uvařit v domácích podmínkách cca 50 porcí guláše. Teď jen nepřetržitě míchat, aby se to nepřipálilo.

K tomu jsem dostala za úkol nakrájet asi tak 40 cibulí. Došlo mi, že to vůbec není legrace a Ríša mi vysvětluje, že se mi velice uleví, když si nabrousím nůž a nebudu pižlat cibuli tupým. Ukazuje mi správnou techniku krájení. Při tom tvrdí, že má amatérská technika mi stačí na domácí vaření, když chci udělat jídlo pro rodinu. Ale pokud mám ambice navařit pro sto lidí, tak se musím naučit krájet jako profesionál. Jinak přijdu v lepším případě o nervy a v horším o prsty. Pokorně ho poslouchám a snažím se dělat to, jak mi ukazuje. A připadám si jako prvňáček, co se učí psát písmena neohrabaným a roztřeseným písmem.

Ríša krájí zeleninu, já míchám guláš a při tom hledám brousek na nůž a do toho někdo klepe na dveře. Ty jo, kdo to je? žádnou návštěvu nečekáme, pomyslím si. S tričkem od guláše a (tupým) nožem v ruce jdu otevřít dveře. Jen je otevřu, ocitnu se tváří v tvář neznámému muži. Ten kouká ,s očima na vrch hlavy, na nůž v mé ruce a oznamuje mi:

„V Janově vám porodila kobyla. „

Cože? Bleskne mi hlavou. Jak to? Má rodit až za týden! Pak mi to ale začne dávat smysl. Kobyly přeci zásadně vždy rodí nevhod. Pokaždé porodí, když odjíždím na dovolenou, bez ohledu na to, kdy mají termín. Klidně si zkrátí nebo naopak prodlouží březost o týden, aby mohly porodit ve chvíli, kdy to nechci a nečekám. Porodit v den, kdy se snažíme stihnout navařit na festival je, podle kobylí logiky, ideální načasování. Tím se to vysvětluje. Děkuji tomu muži za informaci a předávám Ríšovi. Vypínáme všechny čtyři plotny pod gulášem a letíme do Janova.

Čerstvě narozená klisnička, ještě mokrá. Už se staví na nožky, ale moc daleko zatím dojít nedokáže.

V Janově zjišťujeme, že ten muž měl pravdu. Kobyla Goldie porodila a moc pěkné hříbě. Hříbě leží na zemi v trávě a jeho maminka se nervózně snaží odehnat od něj stádo ostatních koní- čumilů. Ti se naopak snaží prozkoumat čerstvě narozeného nového člena stáda.

Koně se přetlačují a hašteří, situace je nepřehledná a nebezpečná. Někdo by moh hříbě nechtíc přišlápnout. A Goldie by se mohla zranit přišlápnutím a vytržením placenty, která z ni stále ještě visí. Navíc je Goldie zaměstnaná odháněním stáda a nemůže se věnovat tomu nejdůležitějšímu, co teď musí udělat- navázání kontaktu se svým hříbětem a kojení. Takže docházím k okamžitému rozhodnutí, že je nutné matku s hříbětem odvést pryč ze stáda zvědavců, aby měli klid.

Vysvětluji své rozhodnutí Ríšovi, který to chápe a hned vymýšlí, jak to udělat. Problém je, že hříbě ještě nezjistilo, že má nohy, na kterých se dá chodit. To bude nějakou chvíli trvat, ale ten čas nemáme. Nemůžeme riskovat, že na něj někdo šlápne, než se naučí běhat. Ríša chvíli bezradně kouká a pak říká: „Vezmi kobylu na vodítko, já beru hříbě. Jdeme.“ Jsem ráda, že mu došlo samotnému, že je tohle jediné možné řešení. Nechtělo se mi říkat mu, aby rychle popadnul toho koně a odnesl ho do sousední vesnice.

Beru klisnu na vodítko a Ríša bere do náručí malého koně a nese ho z Janova do Sloupu. Není to úplně blízko a je to výkon hodný minimálně Bivoje. Po cestě mu lichotím, že je silný chlap. Vypadá, že mně nevnímá, protože mele z posledního. Kůň je dost těžký, i když je na světě jen pár minut.

Ve Sloupu Ríša pokládá malého koně do vysoké trávy a jeho maminka se vedle něj začne spokojeně pást. Za chvíli už ho kojí. Ríša se také natahuje do trávy. Vypadá unaveně a to den teprve začal. Užíváme si chvilku idylky a mazlíme se s hříbátkem a jeho maminkou. Začíná mi dělat starosti, že Goldie stále ještě nevypudila placentu. Už je poledne. A ještě nemáme nic připraveno na zítřejší festival. Letíme domů, zpátky k plotně.

S přípravou jídla sebou musíme teď už pořádně hodit. Dům je plný omamné vůně a páry. I výletníci, procházející okolo domu se musí z té vůně olizovat až za ušima.

Odbíhám od plotny na pastvinu, kontrolovat, zda kobyla už porodila i placentu. Stále nic. To není dobré. Pokud ji neporodí včas, hrozí ji intoxikace a infekce. Musíme ji trochu pomoci. Za placentu se nesmí tahat. Ale existuje jeden starý koňácký trik, který může pomoci. Na placentu, která visí z klisny a nechce ven, se přiváže pet lahev, trochu naplněná vodou. Ne moc. A ta ji jemnou silou gravitace pomáhá klisně vypudit. Vysvětluji to Ríšovi u plotny. Kouká na mně jako kdyby nevěřil svým uším.

Za chvíli už mi pomáhá uvázat lahev na placentu. Při tom nás sledují sousedé a vůbec nechápou, co to děláme a proč. Mám radost, že Ríša je velmi flexibilní muž a dokáže se tak rychle přepnout z kuchaře na koňského gynekologa. Po důkladné očistě vodou a mýdlem jdeme zase vařit.

Při další kontrole klisny zjistíme, že trik s lahví nevyšel, protože se nic nezměnilo. Takže volám veterináře. Teď už je potřeba píchnout klisně oxytocin, který vyvolá porodní stahy a pomůže ji se placenty zbavit. Tento plán nakonec vychází a máme o starost míň. Ukazuji Ríšovi koňskou placentu v kbelíku a nemohu si odpustit trochu černého humoru: „Nechceš ji přihodit do toho guláše?“ Oba se smějeme a házíme placentu na kompost, odkud ji později ukradl pes a sežral.

Jídlo je hotové velmi pozdě večer. A to ještě nemáme v autě naložené věci, co budeme potřebovat na stánek na festivalu. Nosíme do našeho pick-upu náklad až do jedné do rána. Na závěr tam Ríša nakládá ještě i sporák, abychom u stánku mohli přihřívat guláš. Jeho svaly dostávají dnes pořádně zabrat. Nejdřív nesl koně a teď ještě zdvihá sporák na nákladní auto. Svítím mu přitom mobilem a musím se smát. Naložený náklad vypadá trochu jako u nějakých kočovníků.

Pořídili jsme terénní pickup, což je skvělé řešení jak pro ranč, tak pro gastro podnikání. Dá se do něj naložit totiž spousta věcí a ještě může táhnout přívěs s koňmi. Jelikož u nás bude auto opravdu hodně vytížené, hledali jsme co nejspolehlivějšího pracanta. Po pečlivém zvažování jsme se rozhodli pro Mitsubishi L200, které je „legendární držák“ a má jednoduchou, mechanickou motorizaci, takže se dá snadno opravovat.

Jdeme spát, úplně vyřízení , kolem druhé ráno. Následujícího dne se vstává už v šest.Dvě kafe a snídaně v poklusu. Kontrola kobyly a hříběte- vše je v pořádku. Hříbátko už se prohání po pastvině a mamka se spokojeně pase a každou chvíli kojí. Kontrolujeme a obstaráváme také ostatní koně. Když přichází starší dcera Giulia, která se rozhodla přiložit ruku k dílu a pomoci nám na festivalu, sedáme všichni do auta a konečně vyrážíme. A já se koukám z okénka auta, jak se zlověstně zatahuje nebe tmavými mraky.

Po necelé hodině cesty přijíždíme do obce Křížaly, kde už se staví stánky a pódium pro účinkující. Nebe už je celé zatažené. Jsme vděční, že jsme dostali přidělené místo pod střechou a vytahujeme věci z auta. Hlavně kávovar, sporák, mixér na smoothie a plotýnku na přípravu placek. A samozřejmě krabici s dekoracemi, aby to našemu stánku hezky slušelo. Zdobíme ho i velkým dřevěným „lapačem snů“, který jsem dostala k narozeninám od kamaráda Štefana a naprosto ho miluji.

O pár hodin později pomáháme chytat kamarádce Barunce její stánek s hand made papírovými lampičkami, který odlétá pryč v bouři. Padají kroupy a všichni jsme úplně promočení. V tom zmatku volám domů dědovi a plná obav se ptám, jaké je ve Sloupu počasí. Mám strach o klisnu s hříbětem, aby nezmokli. Pokud prší, je nutné zavřít je do boxu, aby hříbě neprochladlo a bylo v suchu.Naštěstí mi děda referuje, že ve Sloupu jen jemně mrholí, nic strašného.

Navzdory hroznému počasí přišli na festival nějací návštěvníci. A těm velice chutnalo naše jídlo. Pro guláš i quesadilly se lidé vraceli a bylo moc příjemné slyšet, jak si jídlo pochvalují. Guláš jsme prodali všecek a plněných placek nám trochu zbylo.Takže jsme je pak doma jedli ještě dva dny.

Akcička byla nesmírně pohodová a příjemná. Seznámili jsme se na ni se sympatickými kolegy z gastro oboru a užili jsme si přátelské a rodinné spolupráce. Po dlouhé době jsem si „zamakala“ s dcerou Giulií a byla to, jako vždy, radost.

Já, Ríša a Giulia jsme si spolupráce při účasti na festivalu Křížanský bylinkář opravdu užili.

Vrátili jsme se domů pozdě, unavení ale v dobré náladě a hrdí na to, že jsme nakonec všechno zvládli. Navíc v klidu a míru, bez hádání a nervozity. Takže doufáme, že tmo bude takhle fungovat dál.

A na závěr zde je několik mých rad pro páry a rodiny, co chtějí zkusit spolu-pracovat: