Skočit do řeky

Existuje mnoho druhů vztahů. Jak moderní psychologie, tak některé duchovní směry tyto druhy vztahů pojmenovává a třídí, vysvětluje jejich charakteristiky. Různé druhy vazeb, karmické vztahy, spřízněné duše a tak dále. Tohle „škatulkování“ vztahů může být dost zavádějící. Protože nám dává určitý program. Očekáváme, že vztah bude fungovat tak, jak má, podle „pravidel“, co se váží k té přihrádce, do které jsme ho zařadili. Ale ve skutečnosti žádná pravidla nejsou a každý vztah je jedinečný a originální. Nezaměnitelné a naprosto autentické spojení dvou konkrétních lidí.

Přesto se ale vztahy vyznačují určitými zákonitostmi a podobnostmi, takže to zařazení není zase úplně „mimo mísu“. Jen ho musíme brát s rezervou, moc se na ně neupínat. Dát prostor zároveň autenticitě a jedinečnosti. Protože život dokáže někdy velice překvapit a to je na něm vlastně krásné.

Typ vztahu, o kterém chci psát, protože mně fascinuje asi ze všech nejvíc a řekla bych, že je to zároveň i má životní cesta, je vztah s extrémně blízkým partnerem. Hned vysvětlím, co tím myslím.

Extrémně blízcí partneři jsou něco jako dvojčata. Jsou to lidé, kteří se tak moc shodují ve svém mentálním a duševním nastavení, že mezi nimi dochází k perfektnímu efektu zrcadlení. Duchovní nauky tyto vztahy nazývají „dvě poloviny jedné duše“, nebo také „dvouplameny“. Já je nazývám „zrcadlící partneři“. Protože je na nich zajímavé právě to, že se vzájemně rozpoznávají jeden v druhém.

Zde se, mimo jiné, dostávám i k tomu, proč je má životní cesta propojená také s koňmi. Je to právě proto, že i mezi koněm a člověkem dochází k tomuto intenzivnímu zrcadlení. Skrze koně se učím ho chápat a zacházet s ním. A díky tomu ho lépe chápu i ve vztahu k člověku. A čím více ho chápu, tím více mohu své zkušenosti předávat dál, všem lidem, co jsou na podobné cestě.

Zrcadlící partner vám nepřichází do života proto, aby jste s ním prožili romantickou telenovelu, ani proto, aby jste spolu založili rodinu, koupili si zlatého retrievera, postavili dům, žili si „ve vatě“ a jezdili každý rok na dovolenou do Egypta. Možná je to krásná představa, že tyhle věci by jste mohli zažít s člověkem, který je vám tolik blízký.

Ale bohužel…Tenhle člověk vám totiž přijde do života proto, aby vám nastavil nekompromisní zrcadlo. Aby vás tím donutil přijmout a milovat své vlastní já. Se vším všudy. Ocenit to dobré, co na vás je a rozvíjet to a vyléčit všechno, co je zraněné a neošetřené. A také probudit ty části vašeho potenciálu, které ještě spí. Správně tušíte, že to není procházka růžovou zahradou, ale tvrdá dřina.

Proč je to tak těžké? Protože až vám nastaví to zrcadlo, nebudete se už moci skrývat sami před sebou. Uvidíte se do všech detailů, v plném světle a se vším všudy. I s tím, co jste na sobě nikdy nechtěli přijmout a mít rádi a tak jste sami před sebou raději předstírali, že to neexistuje.

Budete muset postavit se a čelit všem svým strachům. I těm nejhrozivějším bubákům, které držíte zamčené ve skříni ( tím mám na mysli traumata, zasunutá v podvědomí) a nikdy je nechcete vidět. Budete muset tu skříň otevřít, pustit je na denní světlo a obejmout je. S odvahou a upřímností. Oni pak sami odejdou a dají vám jednou pro vždy oběma pokoj.

Budete muset obětovat všechno, co nejste vy. Všechno, co k vám nepatří a co nedělá váš život šťastným. Všechno, co si v životě ponecháváte ze strachu, ze setrvačnosti, z nedostatku odvahy a nedostatku sebelásky. To zahrnuje i falešné jistoty. To je to nejtěžší.

Budete se muset vzdát falešných jistot. Může to zahrnovat práci, kterou děláte „ze setrvačnosti“, protože v ni máte jisté příjmy, ale nedělá vám radost. Může to zahrnovat mrtvé manželství, ve kterém jste už jen „kvůli dětem“ nebo proto, že se z materiálních důvodů bojíte z něj odejít. Může to být místo, na kterém žijete (neradi) ze zvyku, protože se bojíte vydat se na cestu a hledat nový domov.

Budete muset na sobě makat. Konec lenosti, zahálení, pohodlnosti. Od teď budete šlapat naplno, ať se vám chce anebo nechce. Budete si muset věřit, že to dokážete. I když o sobě pochybujete. I když se bojíte, že jste na to moc mladí, nebo moc staří, moc nešikovní , slabí nebo moc oškliví anebo máte o sobě nějaké jiné škodlivé přesvědčení. Škodlivá přesvědčení budete muset odložit stranou, aby vás nebrzdila. Pořádně se zapotíte a občas budete padat vyčerpáním s prominutím „na hubu“. Už se pravděpodobně nebudete moci živit tím, co vás nebaví, už nebudete moci dál žít s někým, koho nemilujete a on vás také ne , ale budete muset ze sebe vydolovat své udupané a zesláblé talenty, ve které jste nikdy dost nevěřili.

Vždycky jste chtěli zpívat, ale bylo vám to trapné, protože jste nevěřili, že by někdo stál o to vás poslouchat? Nevadí. Protože teď začnete. Chtěli jste cestovat, ale odkládali to, protože váš bývalý partner měl jiné zájmy? Nevadí. Teď se z vás stane poutník s batůžkem, protože váš zrcadlový partner vás v tom podpoří a nedovolí vám dál odkládat vaše společné sny o cestách. Pokaždé, když budete potlačovat svá upřímná přání, bude vám říkat: „To není správné. Dělej, co cítíš. Dělej to, co jsi ty. Neboj se. Dělej, co miluješ. Všechno to čiňme spolu, protože já miluju, to co ty. spolu jsme v tom mnohem silnější, než každý zvlášť. A když zrazuješ sám/ a sebe tak zrazuješ i mně, protože jsme stejní a ve všem spolu.

Když tohoto člověka potkáte, bude to tak náročná výzva, že budete chtít utéct. Já svému zrcadlícímu parťákovi málem přibouchla dveře před nosem, když u nich zazvonil a otevřela jsem mu. Protože jsem už v prvním momentě setkání věděla jistojistě, že pokud nevezmu okamžitě nohy na ramena, tak se mi změní celý život. Zrcadlící partner vás totiž dokáže naprosto ohromit a fascinovat na první pohled. Na první dobrou máte pocit, že se znáte už tisíce let. I když třeba vůbec nevěříte na nějaké minulé životy a podobné věci. Od teď už budete, i kdyby jste byli ti nejracionálnější lidé na světě.

Když se vám tohle přihodí, buď utečete , nebo s ním zůstanete. Pokud není přáním vaší duše, řekněme vaším životním plánem duševně se vyvíjet a vydolovat ze sebe to nejcennější, co ve vás je, tak se tomuhle člověku obloukem vyhnete. Což ale neznamená, že na něj nebudete s láskou myslet po zbytek svých dnů. I ta vzpomínka na to setkání, vás může úplně změnit. I kdyby trvala jen chvilku. Ten zážitek pro vás může být jako světlo z majáku, které ukazuje lodím na moři správný směr. A vy se ho budete už provždycky držet.

Pokud je vaším hlubokým záměrem a opravdovým rozhodnutím tvrdá práce na sobě a duchovní cesta, pak s ním zůstanete.

Nebudete mít moc času se rozhodnout, zda utečete, nebo zůstanete. Je to zvláštní, ale zrcadlící duše se většinou setkávají za složitých a leckdy dokonce vyhrocených okolností, kdy zůstat spolu vyžaduje odhodlání opustit vše staré (a už nefungující) a to velmi rychle. Docela často je to tak, že ve chvíli, kdy je jeden z nich v bezvýchodné špatné situaci a už přestává mít sílu bojovat o své já, tak se najednou objeví z čistajasna jeho zrcadlící protějšek. Jako by mu chtěl dát šanci se z té pasti dostat a zachránit se tím, že mu nastaví zrcadlo. A připomene mu kým je a že stojí za to se zachránit. Je to úžasné a skoro neuvěřitelné. Působí to jako by všechno bylo předem domluveno a naplánováno.

V tu krátkou chvíli setkání bude mít pocit, že jste po dlouhé a úmorné cestě pouští došli k řece. Už skoro umíráte žízní a horkem, plahočíte se beznadějně tou pustou a vyprahlou krajinou a ejhle- najednou se před vámi objeví řeka. Čistá a nádherná, plná životodárné vody. Jako zázrak, ve který jste už nedoufali. Je hluboká a uhání rychle a divoce. A její břehy jsou tak vysoké, že nejde do ni vstoupit, napít se a pak zase vystoupit. Jediná možnost je skočit do ni a nechat se unést jejím proudem.

A to je ten nejtěžší moment. Jste sice polomrtví žízní, ale máte tu odvahu skočit do divokého proudy řeky? Co se stane potom? Víte, že vás sice obejme živel, který zchladí vaše vyprahlé tělo a uhasí vaši žízeň, ale ten proud vás může zanést kamkoli. Do neznáma. Na kameny, o které se zraníte. Nebo tam v dálce může být třeba vodopád, či peřeje. Nevíte to. Proud je proud. Má tak velkou sílu, že se nedá ji vzdorovat. Když skočíte, nebude už cesty zpátky. Vaše nohy opustí sice vyprahlý, ale pevný břeh a vaše bytost se bude muset celá odevzdat proudu. S odvahou a s důvěrou. Jste toho schopní?

Přijde mi to tolik podobné, jako jízda na koni…Protože i při té se člověk musí dokázat odevzdat velkému zvířeti, které má mnohem větší sílu než on. Odpoutává se nohama od pevné země. A musí důvěřovat, že nějak to s tím koněm zvládne. Ve chvíli, kdy jezdec nasedne na koně, kůň ho má ve své moci. Pokud ze sebe ten jezdec nevydoluje co nejlepší umění jezdit, tak to může dopadnou špatně. Snad možná proto, že jsem už nasedla s důvěrou na mnoho koní, tak jsem se dokázala odhodlat i skočit do téhle divoké řeky, kterou je vztah se zrcadlícím partnerem.

Když neskočíte, nic se nestane. Zůstanete na břehu. Bude do vás dál pražit slunce a dál budete mít žízeň. Jak dlouho? Dokud neumřete. Což je, samozřejmě, metafora k žízni po duchovním poznání a seberozvoji. Když skočíte, může se stát cokoli jiného. Někam vás to ponese. Kamkoli jinam, než je poušť.

Ti, kdo potkali ve svém životě zrcadlícího partnera a nejsou s ním, protože on odešel, nebo je nedostupný, tak teď určitě budou namítat, že tak jednoduché to není. Že nejsou spolu, protože on nechce.

Každý, kdo potkal svůj zrcadlící protějšek a není s ním, by si ale měl položit dost zásadní otázku:

Jinými slovy třeba:

Jsem ochoten/ochotna pro tenhle vztah odejít do neznáma? Změnit práci, opustit mrtvý vztah, změnit bydliště, změnit svá přesvědčení, co mi brání s tímhle člověkem být? Mám odvahu si to ustát i když mi třeba bude mé okolí říkat, že jsem blázen a že dělám osudovou chybu? Nebo když mi budou vyčítat, že jsem sobec? Dokážu to udělat i když to někdo z mých blízkých nebude schopen přijmout? I když to teď vůbec není rozumné a mám naplánováno něco úplně jiného? Dovedu se vzdát svých jistot a přijmout, že můj život může úplně změnit podobu i směr? Mám opravdu odvahu být sám/sama sebou? Jsem připraven/á na všechno, co může přijít, když budeme spolu?

Myslím si, že když si opravdu poctivě odpovíte na tyhle otázky, tak ta odpověď nebude stoprocentní a sebejisté „ANO“. A dokud ta odpověď není stoprocentní „ANO“, tak s tímhle člověkem prostě nemůžete být, protože to neustojíte. Ani do toho nepůjdete, instinktivně se pořád budete držet zpátky. Stane se z vás to, čemu teorie o párových duších říká „runner“, neboli ten co, se vztahu vyhýbá, ten co před ním utíká, protože se bojí jeho příliš velké výzvy. Když nebude ke skoku do proudu odhodlaný váš protějšek a vy ano, tak se z vás stane tzv „catcher“, neboli ten, který loví, snaží se polapit svého zrcadlícího partnera, který mu utíká.

Můžete se setkat jen ve společném a stoprocentním „ANO, CHCI SKOČIT DO PROUDU“. A jak má mít důvěru a odvahu skočit váš protějšek, když cítí, že vy ji nemáte? Možná váháte na břehu oba dva. Ani jeden se nemůže odhodlat důvěřovat tomu druhému, když necítí absolutní důvěru na druhé straně. Nebo váš protějšek ještě není tak vysílený blouděním po poušti a ještě nestojí na břehu řeky a nezvažuje, zda do ni nás skočit, nebo ne.

Jediné, co můžete dělat, je klást si pořád tu otázku, jestli jste stoprocentně připravení SKOČIT. A až se odhodláte, tak tím dodáte odvahu i vašemu protějšku. A pak skočí i on.