Pár dnů, kdy jsem si sáhla na dno a nezlomilo mně to

„Tohle nemůžu zvládnout ! “

Znáte ten pocit?

Přesně ten mě provázel minulý týden.

Ranč je můj splněný sen. A věděla jsem, že to nebude život lehký jako peříčko. Že to může být i těžká dřina a odpovědnost. Ale láska ke koním překonala všechny mé obavy. A musím poctivě říct, že té krásy bylo vždycky víc než těch starostí. A tak to stálo za to.

Posledních pár dnů jsem si ale sáhla na dno svých sil. I takovéhle dny mohou přijít, když žijete svůj sen o ranči s koňmi…

Nejsem na to sama. Jsme na to dva – já a můj přítel Ríša. Máme aktuálně 18 vlastních a 6 ustájených koní. Již dlouho se věnuji chovu horských mimochodníků, takže pečujeme o chovné klisny, hřebce, hříbata a jednoho valacha. I ve dvou je to full-time job pro oba. Ríša je pořád venku a stará se o ohrady, opravuje vše, co je potřeba, krmí. Já trénuji koně, jezdím na vyjížďky se zákazníky, dělám kurzy, starám se o marketing, prodávám odchovaná hříbata. On dělá víc těžké fyzické práce a já víc té organizační. A takhle nám to vyhovuje. Kdyby nebyly žádné komplikace, mohlo by to takhle skvěle fungovat pořád.

Jenomže přišly těžké časy. Po rozvodu mě nutná právní ochrana stojí spoustu peněz. A tak Ríša přibral další práci. Věděli jsme, že to bude výzva. Nějaký čas to budu muset na ranči zvládnout bez něj.

„Zvládneme to,“ slíbili jsme si jednoho večera u táboráku. Víme, že oba umíme zabrat ze všech sil. A že ten krásný společný život nám za to stojí.

Bez vody

Krátce poté, co Ríša nastoupil do nové práce, se to stalo. Chtěla jsem si umýt ruce a netekla voda. Ukázalo se, že nefunguje přívod vody z vrtu na pozemku, který můj bývalý muž koupil, když jsme ještě byli spolu, a po rozvodu ho daroval své mámě. Prostě tu vodu zavřeli. Nečekala jsem to. Pokusila jsem se to vykomunikovat, ale marně.

Ten stres, který jsem prožívala, když jsem viděla všechny ty koně bez vody, nikomu nepřeju. Postávali u napaječek, hrabali kopyty, šťouchali do nich nosem, naléhavě na mě koukali. Věděla jsem, že koním, kteří žerou seno, tedy suché krmivo, hrozí po několika hodinách bez vody ucpání zažívacího traktu, a tím riziko smrtelně nebezpečné koliky. Pokoušel se o mě infarkt. Než se mi podařilo zajistit jim náhradní zdroj vody, uplynulo 32 hodin. Naštěstí to všichni koně zvládli.

Z dočasného náhradního zdroje se voda musí rozvážet do výběhů koním ručně. I do domu. Spousta práce navíc. Rozvážení vody autem v barelech koním do ohrad, nošení vody ve kbelících do domu, po schodech do prvního patra, kde bydlíme. Celý den se nezastavíme. A večer si nemůžeme dát sprchu.

Musela jsem přestat nabízet ubytování na ranči. Co by u nás dělali hosté bez vody? Na začátku turistické sezóny je to pro podnik přímo noční můra.

Ale my to zvládneme. Držíme při sobě. Necháme co nejrychleji vyvrtat novou studnu.

Ríša odjíždí na týden pracovně do Prahy. Já zůstávám na ranči. Jsem z toho trochu nesvá, protože práce je opravdu hodně a já cítím, jak na mě leze chřipka. Domlouvám svému tělu, že musí vydržet. Nesmí onemocnět, dokud se Ríša nevrátí, protože do té doby musím zastat nezvykle hodně těžké práce.

Abych všechno stihla, vstávám v pět. Do sedmi mám nakrmené koně. Paráda! Dávám si druhou kávu a jdu rozvážet vodu.

Narážím na první problém. Nejsem schopná vylít vodu do napajedel z barelů z vysokého pick-upu, protože nemám sílu s těmi těžkými barely manipulovat. Ríša to zvládá, ale na mě je to moc těžké. Jeden barel mi vypadl z rukou a voda z něj se mi vylila na břicho a na nohy. Promočené boty, odřené ruce. Poprvé mám pocit, že tohle nemusím zvládnout. Ale budu statečná. Půjdu se převléct a pojedu znovu pro vodu. Zkusím to nějak jinak.

Kopanec

Po cestě domů si všímám, že klisny v klisním  výběhu se perou. Naše Goldie a nově příchozí ustájená Chilli. Zřejmě ještě nemají jasno v tom, která z nich bude šéfovat celému stádu. To je normální. Vždy, když do stáda přibude nový kůň, řeší se jeho místo v celkové hierarchii. Někdy si nově příchozí dělá zálusk na první místo a pak probíhá fáze boje s vůdcem. U nás je vůdkyně stáda Goldie. Nechávám to být. Koně si to musí vyřešit. Je to nepříjemný moment, ale nevyhnutelný. Většinou se při řešení hierarchie koním nestane nic vážnějšího než nějaký ten kopanec nebo kousanec.

Když se převlečená vracím k práci, všimnu si, že Chilli se pase se stádem a Goldie stojí hodně daleko od stáda, ve stínu remízku za pastvinou. A stojí divně. Má jednu zadní nohu pokrčenou v nezvyklém úhlu. Všeho nechám a jdu k ní. Když mě vidí přicházet, vykročí směrem ke mně o třech nohách. Na tu pokrčenou zadní se nepostaví. Když přicházím blíž, vidím, že jí z té nohy teče krev od spěnky až po kopyto. Má ji nakopnutou. A jéje. Holky se pěkně zmasakrovaly.

Goldie si na nohu nechce nechat sáhnout, protože je nervózní z Chilli, která se pohybuje naším směrem. Vím, že ji musím odvést z výběhu pryč, abych ji mohla ošetřit, ale bojím se, abych jí tím zraněnou nohu ještě víc nepoškodila. Nakonec volám pro pomoc Verunku, majitelku Chilli, a ta ochotně přijíždí i s kamarádkou. Společně Goldie odvádíme z výběhu a prohlížíme nohu. Je hodně oteklá. Volám veterinářku a ta jí píchá analgetikum. Mám sledovat, jestli se na nohu začne stavět. Pokud ne, bude nutné ji zrentgenovat. Modlím se, aby to nebylo nic vážného. Goldie zavírám do boxu a konečně se vracím k práci.

Záda

Když mám hotovo, sotva se vleču. Přemýšlím, jestli by to bylo snazší, kdyby mi nebylo 48, ale třeba 30. Ne, nejlepší by bylo, kdyby mi bylo 20. Jo, to bych brala.

Vyškrábu se po schodech do kuchyně. Mám hlad a žízeň. Musím si uvařit jídlo. Ale v kuchyni není voda. Aha, zapomněla jsem… Musím si pro ni dojít. Vezmu dva kbelíky a jdu. Když se vracím po schodech vzhůru s těmi kbelíky plnými vody, chce se mi brečet. Strašně mě bolí záda. Jsem po operaci meziobratlové ploténky. Dokud nedělám těžkou práci, funguju. Ale při extrémní zátěži se mi kolem páteře vytvoří strašně bolestivé spasmy. Už aby byl zpátky Ríša. Vynese vodu po schodech a já mu za to upeču jeho oblíbený koláč.

Do 15:00 sedím u notebooku a odpovídám na e-maily. Chtělo by to napsat nějaký nový článek, abych neztratila pozornost sledujících, ale na to není čas. Rozcvičuji úplně ztuhlá záda a pak letím zase ke koním. Kontroluji Goldie. Pořád stojí na třech nohách.

Hříbě

Jdu obstarat klisny do výběhu, ve kterém je jedna s novorozeným hřebečkem a jedna před porodem. A zjišťuji, že březí klisně Joy odkapává z vemene mléko. Neklamné znamení, že porodí dnes v noci. Ach jo, Joy, proč chceš rodit zrovna když jsem na to sama a Ríša není doma? Bolej mně záda a potřebuju být v noci v posteli a v teple. Hladím ji po její krásné hlavě a ona přivírá oči. Jako by mi říkala:

„Vždyť nás znáš. Rodíme vždycky, když se ti to nehodí. Nejradši v den, kdy odjíždíš na dovolenou. To je takový náš kobylí humor.“

Usmívám se na ni a odpovídám:

„Já vím. Miluju vás i s tím vaším pitomým humorem. Ale poslouchej mě, Joy… Tohle bude tvoje první hříbátko. Ještě jsi to nikdy nezažila. Takže buď statečná, ty to zvládneš. A až bude to malé na světě, musíš se o něj začít starat.“

To jí říkám, protože u prvorodiček existuje riziko, že mateřský instinkt po porodu „nenaskočí“ a klisna může své první hříbě odmítnout kojit. Zažila jsem to u klisny Joli, která svou první dceru May úplně vyhnala a nikdy ji nenakojila. Museli jsme ji odchovat na lahvi. Zažil to i soused, jehož klisna Annie také nechtěla kojit svou první dceru. Asi se pomodlím, aby se tohle u Joy a jejího prvního drobečka nestalo. Jsem tu bez Ríši. Je potřeba, aby všechno proběhlo bez dalších komplikací.

Večerní krmení. Goldie nejenže se nestaví na zraněnou nohu, ale celá leží.

Podávám jí léky, jak řekla veterinářka. Kbelíky s vodou do kuchyně, večeře, mytí v lavoru. Dcera Sofie by si ráda umyla vlasy, ale ty její dlouhé vlnité v lavoru umýt nejdou. Kolem půlnoci jdu zkontrolovat Joy. Postává a chroupe seno. Mléko z vemínka pořád kape. Nařizuji si budíka na 2:00 a zkusím jít na chvíli spát. Moje bolavá záda souhlasí s polohou vleže. Ještě píšu Ríšovi: „Dobrou noc, miláčku.“

„Dobrou noc, miluju tě,“ přijde hned odpověď. Trochu mě to uklidňuje. Všechno určitě dobře dopadne. Usínám s hezkým pocitem.

Ve 2:00 budík. Jdu zkontrolovat Joy. Přicházím na pastvinu a cítím, že tam vládne zvláštní klid. Takový sametový, jakoby požehnaný. Koně postávají a někteří leží pod hvězdami. Fena Yuki mě tiše následuje a ve svém neslyšném běhu nocí vypadá jako bílý vlk. Cítím krásu, všude kolem sebe. I ve výběhu, kde je Joy, je klid. Na první pohled mi přijde, že se nic nezměnilo. Ale když tam zamířím baterkou se podívám pozorněji, vidím, že vedle Joy stojí ještě jedna Joy, ale maličká.

„Požehnej, Bože,“ říkám si v duchu. A jdu si sednout na pytel se senem opodál. Intuice mi říká: „Teď k nim nechoď. Nekaž ten moment, nezasahuj. Nech to Matce Přírodě.“

A tak sedím asi tak 20 metrů od nich a jen pozoruji. Pokud bude potřeba s něčím pomoci, pomůžu. Lehám si na pytel se senem na záda. Přichází Yuki a olízne mi ruku. Usměju se a koukám nahoru na hvězdy. Seno je měkké a omamně voní. Přicházejí kocouři Momo a Pumpkin. Jeden mi uléhá na rameno a druhý k nohám. Tohle je způsob, jakým nám Matička Země říká své „miluji tě“. Tiše tam s nimi všemi jsem. Se zvířaty, stromy, stébly trávy i hvězdami. Užívám si to láskyplné objetí a v duchu za něj děkuji.

Chvílemi mám zimnici. Ale musím tam ještě vydržet. Občas zvednu hlavu a pozoruji klisnu s hříbětem. Hříbě hledá pysky mámino vemínko a Joy pořád lehce ustupuje. Jsem tam už 20 minut a ještě jsem neviděla, že by se hříbě napilo. Aha… To je ono. To, čeho jsem se obávala, že se může stát.

Pomalu se zvedám, s bolestí zad, a opatrně se k nim přibližuji. Joy mi důvěřuje. Nesnaží se mě od hříběte odehnat. Dívá se na mě vlídnýma a trochu nejistýma očima. Jako bych ji slyšela mluvit:

„Ahoj, můj člověče. Vysvětli mi, prosím, co se to děje. Najednou tu je se mnou tenhle malý koníček, který vypadá jako já a krásně voní. Asi ho mám ráda, ale nevím, co s ním mám dělat. Pořád ode mě něco chce a já nechápu co. Jsem z toho trošku nervózní.“

Pohladila jsem ji po hebkém krku. Zůstala stát a přivřela oči. Hříbě se dotklo jejího vemínka a ona začala ustupovat. Pořád se to opakovalo. Když hříbě naléhalo hodně, zdvihla klisna zadní nohu a naznačovala, že by mohla kopnout. Tím ho upozorňovala: „Tohle mi nedělej. To vemínko mám nalité k prasknutí mlékem a bolí mě to.“

Jakmile hříbě přestalo naléhat na vemeno, uklidnila se a láskyplně ho olizovala. Pochopila jsem, že neodmítá hříbě. Ona jen neví, že když ho nechá napít, tak se jim oběma uleví. Musím jí to pomoci pochopit.

Trvalo to do 4:00. Byla jsem strašně unavená a měla jsem horečku. Ale neztrácela jsem trpělivost a jemnost. Nepoddala jsem se chvilkovým pocitům frustrace a nezačala jsem na zvířata nervózně tlačit.

Přinesla jsem klisně teplý mash, postavila jsem ji jedním bokem k vozíku, na kterém mají koně naložené seno, aby neměla kam ustupovat, krmila jsem ji a drbala na krku, zatímco hříbě se pokoušelo najít struk a napít se. Joy mu už neustupovala, pomalu se uklidňovala. Ale jakmile se dotklo tlamičkou vemene, znervózněla a varovně zdvihla zadní nohu.

To byl problém. Když je spolu nechám samotné, nenakojí ho. Ještě neví, co to znamená kojit a že je to dobré. A už je nezbytné, aby se hříbě napilo. V noci ještě mrzne a zem je studená. Hříbě potřebuje teplé mléko, aby mu dodalo sílu a živiny.

Takže jsem Joy zvedla jednu přední nohu, aby nemohla kopnout tou zadní, kterou si na to připravovala. Je to takový starý koňácký trik. Když kůň třeba nechce poslušně stát při korektuře kopyt a hrozí kopnutím, zvedne se mu jedna přední noha. Protože kůň, který stojí jen na třech nohách, nemůže kopnout. Tedy většinou. Už jsem zažila i takové koňské akrobaty, kteří to dokázali. Zdálo se ale, že u Joy to funguje.

Jenže malá klisnička už začínala rezignovat a přestávala se snažit najít vemeno. Začínala být unavená a třásly se jí nožičky. Obě jsme se třásly. Bylo potřeba klisničku k vemínku mámy navést. Jak to mám ale udělat, když musím velké kobyle držet přední nohu?

No, musím říct, že to bylo opravdu těžké. Jednou rukou jsem držela ve vzduchu přední nohu a druhou rukou jsem se snažila nasměrovat hříbě ke struku. A přitom jsem říkala:

„Koníčci moji, prosím, zvládněte to. Protože tohle je fakt důležité a dobré pro nás všechny tři.“

Nějak jsem důvěřovala, že když zůstanu trpělivá a v klidu, tak si Matička Příroda nakonec najde tu správnou cestu a kobyla i hříbě pochopí, co mají dělat. A nebude potřeba žádné drama, jaké se občas u koní děje – svazování kobyly, aby kojila, náhradní matka nebo sušené koňské mléko z obchodu a láhev s dudlíkem.

Ve 4:00 ráno se malá klisnička poprvé napila. A Joy to „ustála“. Věřila mi, že když to po ní chci já, tak je to správně. A došlo jí při tom, že to vlastně není nic strašného a že vemínko ji naopak přestává bolet, když z něj hříbátko odsaje přebytečné mléko.

Hříbě bylo nadšené, že konečně našlo to, co mu instinkt tak naléhavě velel hledat. Napilo se z plna hrdla, až mu mléko odkapávalo z tlamičky. Pak spokojeně usnulo, zatímco ho matka něžně olizovala. Šťastně jsem se podívala nahoru na hvězdy a Bůh se na nás všechny usmál ze svého nebe.

Únava

V půl páté ráno jsem se dostala do postele. V šest jsem vstávala, abych nakrmila koně a zkontrolovala Goldie. Ta už se lehce staví na zraněnou nohu, ale hodně kulhá. Vyvádím ji ven z boxu a umisťuji do kruhové ohrady, aby se mohla volně pohybovat, jak chce. Goldie tam chvíli pajdá, pak uléhá na zem a odpočívá. Přináším jí seno přímo pod nos a ona vděčně chroupá. Novorozené hříbě už vesele poskakuje kolem Joy a každou chvíli se usilovně krmí z jejího vemene. Ona úplně v klidu stojí a nechává ho pít. Jsem strašně ospalá a bolí mně tělo. Nejsem si jistá, jestli jsem už vzhůru anebo jestli ještě spím a všechno se mi jen zdá. Kéž by to byla pravda, protože teď všechno vypadá v pořádku, brambory do řádku…

Koně nakrmení, voda navožená do napajedel a nanošená ve kbelících do domu. Ucpal se záchod, protože nejde bez vody splachovat. Hromada neumytého nádobí. Sotva se vleču. Musím si odpočinout. Na chvíli se posadím na gauč a posílám Ríšovi fotky novorozeného hříbátka. Má z něj radost. Za dvě hodiny se na tom gauči probouzím. Chci vstát a nejde mi to. Tak strašně mi zatuhla ta bolavá záda, že se skoro nemůžu pohnout. Rozdýchávám to, snažím se. Nakonec se mi povede vstát, ale bolest mi z beder ostře střílí do stehen. To není dobré. Beru si Ibalgin a doufám, že brzy zabere, protože za hodinu jsou tu zákazníci na vyjížďku.

Ibalgin naštěstí zabral a vyjížďka se povedla. Samozřejmě. Protože naši koně jsou prostě skvělí a krajina v okolí Sloupu v Čechách je pohádková. Zákazníci od nás vždy odcházejí s úsměvem na tváři. Jízda v pohodlném mimochodu mi trochu uvolnila ztuhlá bedra. Goldie už vstala a chodí zase o trochu líp.

Večerní krmení a vožení vody. Chceme se jet osprchovat k Ríšovým rodičům, ale nestíhá se to. Navíc mám pocit, že bych usnula za volantem. Dneska tedy opět vyřešíme hygienu pomocí lavoru. Je mi líto Sofinky, že musí čelit takovým podmínkám, ale oceňuji, že je statečná. Její tatínek jí samozřejmě nabízí, že může být jen u něj a nemusí se trápit bez vody u mě na ranči. Přesto za mnou stále jezdí a já si toho moc vážím. Jednou jí všechno vynahradím. Slibuji jí, že už brzy budeme mít vlastní studnu. Mazlíme se se psem a s kocoury. Večer si se Sofií ještě popovídám o všem, co má na srdci, uděláme si večeři, u které už sotva držím oči otevřené a v 11:00 uléhám konečně do postele.

Policie

O hodinu později mě budí strašný štěkot psa a divná světla zvenčí. Za pár vteřin nato přijde Sofie a říká:

„Mami, vstávej, někdo zvoní.“

A tak vstávám. Strašně nerada, ale co mi zbývá?

Za dveřmi stojí policie a ta divná světla jsou z policejního auta. Mžourám na ně vyděšeně ospalýma očima. Co se děje?

Sdělují mi, že po Sloupu běhá sedm koní, kteří odněkud utekli. Pohybují se po silnici. Možná jsou to moji koně. Krve by se ve mně nedořezal. Tohle jsem fakt nechtěla slyšet.

Trvá mi hrozně dlouho, než si natáhnu ponožky, protože se nemůžu ohnout. Konečně je mám, což je malé a bezvýznamné vítězství, které oceňuji jenom já. Beru si bundu na pyžamo a jdu zkontrolovat, zda mám všechny koně v ohradách. Policajti mě sledují. Počítám koně. Vzhledem k tomu, že máme několik stád koní v různých výbězích, je s tím celkem dost práce. Policisté se mě ptají, zda k nám chodí vlci. Ne, nechodí. Naštěstí. To by nám ještě scházelo. Při prolézání skrz ohradu dostávám ránu od ohradníku. Docela mě to probralo. Má to efekt jako silná káva, ale není to tak příjemné.

S obrovskou úlevou konstatuji, že všichni moji koně jsou na svých místech. Ti, co běhají po silnici, mi nepatří. Máloco může chovatele koní tak potěšit jako zpráva, že zdrhlé stádo koní není to jeho. Policisté vypadají méně potěšeně než já. Protože problém, který řeší, trvá. Ptají se mě, čí to mohou být koně. Přemýšlím. Odhaduji, že uteklí koně jsou od souseda. Má spoustu koní a jeho ohrady jsou místy spadlé. Nikdo jiný v okolí nemá tolik koní jako on a já. Takže se pravděpodobně vydali na výlet mimo své pastviny ti jeho. Sděluji svou domněnku policistům. Předávám kontakt. Volají sousedovi a ten potvrzuje, že jsou to jeho koně, kteří utekli.

Zatímco policisté vyřizují hovor, pozoruji svoje koně a něco se mi nezdá. Chovají se opravdu hodně divně. Běhají po pastvinách sem a tam, řehtají. Jsou nervózní. Hlavně hřebci v hřebčím výběhu. Něco mimořádného se děje. Hádám, že sousedovi zdrhlí koně jsou blízko a že naši o tom vědí a chtěli by za nimi.

Policisté mi sdělují, že situace je pod kontrolou. Protože soused jim řekl, že to tak je. Což prý znamená, že své koně už pravděpodobně chytil a zavřel. Nechce se mi to líbit. Když koňákovi utečou koně a řeší to policie a on jim řekne, že „už je to pod kontrolou“, nemusí to nutně znamenat, že koně už jsou pochytaní. Může to znamenat jen to, že chce mít pokoj od policajtů.

Chování mých koní říká něco jiného. Říká, že se něco stále ještě děje za rouškou tmy. Každopádně policie už to dál řešit nebude a já vlastně také nemohu nic dalšího udělat. Takže se rozloučíme, oni odjíždějí a já jdu zase zkusit spát.

Hřebci

Tentokrát se mi podaří spát od 1:30 až do 5:30. V 5:30 mě probudí zvonící telefon a nějaký mužský hlas mi sděluje, že mám vstávat, protože mi utekli koně. Odpovídám mu s úplným klidem, že to je omyl, že ti koně nejsou moji, ale souseda. Jenže ten hlas mi na to odpovídá, že ON JE TEN SOUSED a že tentokrát jsou to moji koně, co zdrhli. Hřebci.

„Tak, pánové a dámy, tohle je zhmotněná noční můra,“ pomyslím si v duchu a pokouší se o mě infarkt. Protože nemůže být nic horšího, než když utečou hřebci a já jsem sama na to to řešit.

Obecně platí pravidlo, že když utečou koně, špatně se chytají. Pro koně je útěk z výběhu totiž příjemné zpestření, dobrodružství, náramná zábava a nechtějí si to nechat zkazit nějakým neurotickým a většinou sprostě nadávajícím majitelem, který se je pokouší chytit a zase vrátit do toho nudného výběhu. Takže uteklí koně většinou zdrhají, kličkují, nespolupracují. Je to strašně frustrující, protože kůň je asi tak stokrát rychlejší než člověk. A rozespalý stárnoucí chovatel fakt není rychlý a nemá při chytání koní moc šanci.

Horší prekérka může být už jenom to, když utečou hřebci. Protože hřebci jsou úplně jiná liga než valaši a kobyly. Chytat hřebce, který utekl za klisnami, je asi tak jako chytat bájného draka na nebi. Nadlidský úkol. A já mám teď chytit dva naráz.

Říkám sousedovi do telefonu, že jdu pro ně, že je chytím. A přitom jasně vím, že lžu. Protože je mi jasné, že to nedokážu. Momentálně si totiž nedokážu ani natáhnout ponožky, jak mě bolí záda.

A i kdybych hřebce chytila, tak je nemám kam dát. To, že utekli, znamená totiž jediné – ohrada jejich výběhu nyní leží na zemi a je rozbitá. Takže je nelze vrátit na to jediné místo, kde je lze mít pod kontrolou, do jejich výběhu, tam, kam patří. Potřebuji je někam umístit, dokud se neopraví jejich výběh, ale není kam. Nemohu je dát ke klisnám, které se nemají připouštět, protože by je okamžitě připustili. Nemohu je dát k valachům, protože by je mohli zabít. Nemohu je dát do boxů, které jsou moc blízko výběhům s klisnami, protože by je rozlámali a utekli by. Nemohu je dát nikam. Přesto pro ně jdu. Nic jiného mi nezbývá. Doufám, že mi soused koňák nějak pomůže.

Dostavila jsem se na místo s ohlávkami, vodítky a pytlem mrkve. Naivně jsem doufala, že se možná nechají nadržení hřebci na mrkev nalákat. Ale mrkev je vůbec nezajímá. Zajímají je kobyly. Šílí, pobíhají, řvou a snaží se dostat ke klisnám. Občas po sobě vykopnou nebo se kousnou. Sousedovi se povede chytit Dragona, který je ještě tak mladý, že si ještě moc neuvědomuje, že je hřebec. Beltine je starší a mnohem divočejší. Nějakým zázrakem se mi podaří ho také chytit, když chvíli nedává pozor a čichá k nastavenému zadku klisny v sousedově výběhu.

Když si uvědomí, že je chycený a na vodítku, začíná strašně protestovat. Řve a běhá kolem mě v kruzích s obrovským přirozením, které se mu při běhu plácá o stehna. Nejde zastavit. Soused ke mně přichází a chce mi předat vodítko, na jehož konci je druhý hřebec, a popřát mi hodně štěstí na cestě domů.

Nepřijímám to, ačkoli mi oba koně patří. Protože je mi jasné, že s nimi neujdu ani deset metrů, než mě zalisují kopyty do země. Soused mi říká, že mi nemůže pomoct, protože nemá čas. Prosím ho. Se slzami v očích. Protože jsem v háji. Ptá se mě, kam je chci odvést a kam je chci dát. Říkám mu, že nevím. Začne na mě zvyšovat hlas. Prý na to není zvědavý, jsou to moji koně a můj problém, ne jeho. Zdá se mi to strašně nefér, protože by moji hřebci neutekli, kdyby si pro ně nepřišly jeho klisny. Teď ale není čas na to to řešit. Prosím ho dál o pomoc. Nejdřív mi říká, ať vypadnu z jeho farmy, ale pak mi pomáhá odvést hřebce na můj ranč.

Rychle opravuji zničené ohradníky. Při natahování drátů si pořežu ruce. Pouštíme hřebce do výběhu s provizorně nataženými páskami a já se v duchu modlím, aby nezjistili, že do nich nejde proud, dokud je neopravím pořádně. Soused naštvaně odchází. Nejspíš má za sebou také probdělou noc, strávenou naháněním oteklých koní a tak není moc dobře naladěn.

Klid a mír

Když se mi podaří situaci stabilizovat, dávám si dvě kávy a jsem úplně vyřízená. Na hrnečku je krev z mých pořezaných rukou. Hřebci se ale už klidně pasou ve svém výběhu. Hříbátko se kojí od mamky. Svítí slunce. Už zase je všude mír a klid. Voda sice ještě neteče, ale věřím, že brzy bude.

Večer se vrací Ríša. Uvaří nám večeři, naštípe dřevo, nakrmí koně a nanosí vodu. Obejme mě, i když smrdím jako kůň.

Cítím, jak se ve mně uvolňuje napětí. Už nemusím jet nadoraz. Ulevuje se mi, ale dostávám zase třesavku, pak horečku a jsem strašně unavená. Moje tělo ví, že teď už nemusí „držet“ a dovoluje si mít chřipku.

Zvládla jsem to.

Tohle je odvrácená tvář života na ranči. Ta druhá stránka mince. Ta hezčí strana, o které mnozí sní, je jezdit na koni krásnou přírodou, mazlit se s hříbátky, obsedat mladé koně, točit krásná videa a dělat pěkné fotky. Sedět na verandě, popíjet kávu a kochat se pohledem na to, jak všechno žije a vzkvétá pod našima rukama. Naštěstí je takových chvil hodně. A stojí za ty těžké dny a probdělé noci.