Jak jsem objevila mimochodníky

Moji koňští učitelé

Mimochodníky jsem neměla odjakživa. Začínala jsem s úplně jinými koňmi.

Moji první dva  koně  byli svéhlavý, urputný kříženec hucula a ponyho jemném Robin,  který ovládal umění zbavit se jezdce na tisíc způsobů a ušlechtilý anglický plnokrevník Roy, který uměl rychle běhat, jinak ho ale nic jiného moc nebavilo.

Anglický plnokrevník Roy De Wald, jeden z prvních koní, které jsem si přivedla před mnoha léty domů.

Později jsem Robina vyměnila za krásného, ale velmi těžko zvladatelného klusáka Jeffreyho, který mne naučil vypořádat se s většinou koňských zlozvyků, protože je skoro všechny měl.

Nakonec přibyl ještě angloarab Akim, kterého jsem koupila coby ročka a intuitivně jsem si ho obsedla a vycvičila, aniž bych napáchala nějaké velké škody, což považuji za úspěch.

Tito koně byli moji čtyřnozí guruové, co mně vyškolili mnohem lépe, než všichni horsemani a trenéři na kurzech, co jsem  navštěvovala. 

Já a můj největší koňský učitel – klusák Empire Air alias Jeffrey

Byli to moji přátelé a členové rodiny. Zažila jsem toho s mimo hodně. Já a dcera jsme je milovali a pokoušeli jsme se účastnit se s nimi různých hobby soutěží jako hobby rodea a dráhy šikovnosti, víceméně neúspěšně. Připadaly jsme si s dcerou strašně levé, jakkoli poctivě jsme doma trénovaly. Ačkoli naši koně doma dokázali celkem akceptovatelně obíhat barely, nebo třeba přejít po plachtě, tak na závodech to vždycky zkazili. Stačilo, že plachta měla jinou barvu než ta domácí, nebo že na hrazení kolem corallu byly pověšené plakáty a všecko bylo v háji. Mnohdy jsme na nich ani nezvládly vjet na soutěžní plochu, protože tam zatvrzele odmítali vkročit. Vyjížďky s našimi miláčky byly vysloveně adrenalinové. Díky těmto vysoce citlivým koním, kteří byli vždy připravení se leknout i takřka nepostřehnutelných věcí, jsem si vypěstovala schopnost neustále skenovat prostředí kolem sebe, přímým i periferním pohledem. To  abych “strašáka” identifikovala dřív než kůň pode mnou a včas se připravila na úskok a úprk, při kterém se musím vyhýbat větvím šlehajícím do obličeje a odolávat vydatnému “kozlování”. 

Ačkoli byl náš „plnokrevný tým“ poněkud náročný, má dcera a její kamarádky si těchto koní přesto užily a máme na ně krásné vzpomínky. .

Co tě nezabije, to tě posílí. Prostě geniální trénink bdělosti a duchapřítomnosti. 

Po letech mně to ale unavilo. Vyjížďky byly víc stresu než pohody. Záviděla jsem své koňácké kamarádce Martině, že může jezdit na svém flekatém Andym na “zahozené” otěži a přitom se mnou  v klidu konverzovat, zatímco já měla plné ruce práce s plnokrevníkem, který pode mnou zběsile tančil a lekal se i vlastního stínu. Zatoužila jsem po koni-pohodáři, který mne nechá vydechnout. Po koni, na kterém bude moci jezdit dcera, aniž bych měla strach, že ji někde v lese srazí vaz a větev. 

Osudová náhoda

A tak jsem začala hledat. Intuice mne vedla k americkým plemenům. Ano, to jsou ti šikovní a vyrovnaní koně, kteří na soutěžích vždy excelovali. Pracovní plemena. Předpokládala jsem, že můj příští koník bude paint horse, nebo quarter horse. 

Při prohledávání inzerátů jsem úplně náhodně narazila na nabídku “amerických horských mimochodníků” z chovu paní Ani Brands na Šumavě. V textu se tvrdilo, že jde o nelekavé a přátelské koně s vrozeným mimochodem, kteří jsou vhodní i pro začátečníky. Slovo “mimochodník” mi znělo exoticky. Vzbudilo to mou zvědavost. Přemluvila jsem svého muže, abychom se na mimochodníky jeli podívat. Moc se mu nechtělo, protože (správně) tušil, že budu chtít dalšího koně. Čehož se oprávněně obával. Ujistila jsem ho, že jedeme jen na výlet, nic víc. A tak jsme jeli. 

Milé klisny

Budu upřímná…Můj úplně první dojem z mimochodníků, když nám je velmi milá paní Anja ukázala, nebyl moc nadšený. To proto, že jsem byla zvyklá na naše impozantní velké koně a tito mi připadali hrozně malí.

Když mně ale stádečko pestrobarevných klisen s chytrýma očima a dlouhými hřívami obklopilo, stalo se něco zvláštního. Začala jsem se cítit nesmírně dobře. Chvíli jsem nechápala, odkud se ten pocit vlastně bere. A pak mi to došlo. Ti koně byli nesmírně kontaktní a přátelští. Radovali se z naši přítomnosti. Žádali o pohlazení, užívali si doteky a když jsme se vydali k východu z pastviny, tak nás všichni následovali. Když jsme, po nějaké chvíli, vyšli z pastviny ven, zklamaně se za námi dívali. Jako by čekali, že se vrátíme. Chovali se jinak, než jsem u koní byla zvyklá. Vřele, trochu jako psi.

Musela jsem uznat, že naši plnokrevníci ani z daleka nejsou tak příjemní , ačkoli jsou tak velcí a elegantní. Když za nimi přijde člověk na pastvinu, většinou se k němu otočí zadkem a otráveně odchází pryč. 

Uznala jsem, že ti mimochodníci  mají něco do sebe. No dobře. Jsou milí. To je ale asi tak všechno, pomyslela jsem si. 

Dokonalý kůň

Pak nás ale Anja přivedla k výběhu se svým plemenným hřebcem, který se jmenuje Capitain Midnight. A já rázem změnila názor.

Zůstala jsem stát se zatajeným dechem a koukala jsem na něj jako na přízrak.Protože to byl ten nejkrásnější majestátní vraník, jakého jsem kdy spatřila. Přesně naplňoval mou představu o ideálním koni. Měl perfektní proporce, přiměřenou výšku, lesklou hluboce černou srst a dlouhou hřívu. Jasně na něm bylo znát, že plemeno Kentucky Mountain Saddle Horse má kořeny ve španělských koních. Tenhle kůň, to byl sen…

Chovatelka Anja Brands a její plemenný hřebec ATF Capitain Midnight.

Anja Capitaina vyvedla z ohrady a osedlala. Dovolila mi, ať si ho vyzkouším. Nevěřila jsem svým uším. Plemenného hřebce? Jako opravdu? Měla jsem z něj respekt. Ale když jsem vzala do rukou otěže a přiložila jsem ke koni z lehka holeně, zažila jsem něco, co jsem vůbec nečekala a co mně ohromilo. Reagoval okamžitě a přesně, na nejjemnější pokyny. Ochotně. Vstřícně. Plynul pode mnou v neuvěřitelně pohodlném chodu jak bystrá řeka, hladce a klouzavě. Žádné otřesy, žádné vysedávání. Svižný, citlivý, poddajný. Tak úžasnou jízdu jsem ještě nikdy nezažila. Byla jsem okamžitě zamilovaná. Právě jsem našla ( pro mně) dokonalého koně. 

Rozhdonutí

Můj muž měl doma se mnou od té doby peklo. Neustále jsem mluvila o Capitainovi. Po měsíci toho měl dost a jeli jsme koupit Capitainova syna Amiga. A kromě Amiga jsme koupili ještě jeho dalšího syna, Harleyho. Manžel měl podmínku- musím najít nový domov plnokrevníkům. Bylo to pro mně velmi těžké. Ale cítila jsem, že jsou koně v mém životě natolik důležití, že opravdu chci mít takové, jací mně a moji rodině zcela vyhovují. Plnokrevníkům jsem našla milující nové majitele. Šli do dobrých rukou a tak jsem se s nimi dokázala s klidným svědomím rozloučit. 

Harley a Amigo

A tak se k nám do rodiny dostali dva úžasní vraníci Kentucky Mountain Saddle Horse, Amigo a Harley. Předpokládali jsme, že oba dva necháme vykastrovat, ale Anja nás přesvědčila, že vyšší a velmi impozantní Harley má dobře předpoklady pro chov. Mohli bychom proto prý zkusit nechat ho hřebcem a později přikoupit ještě pár klisen. Česká republika by si přeci zasloužila, aby se v ni tohle úžasní koně více rozšířili. Vzala jsem si Anji doporučení k srdci.

Captainův syn – náš první plemenný hřebec Bohemian Harley

Mé zkušenosti s Kentucky Mountain Saddle Horse

Od té chvíle jsem věnovala veškeré  úsilí tomu, abych vybudovala chov amerických mimochodníků Kentucky Mountain Saddle Horse, který je v současné době největší v Čechách.

Když Harley a Amigo povyrostli, obsadil jsme je a vycvičili. Šlo to překvapivě snadno a rychle. Po 15.letech zkušeností s plemenem Kentucky Mountain Saddle Horse, se mi mnohokrát potvrdilo, že je to u těchto koní běžné a že problémy při výcviku jsou u nich spíš výjimka.

Kentucky Mountain Saddle Horse se rychle a snadno učí. S člověkem rádi spolupracují a tak se jejich výchova a výcvik většinou obejdou bez jakýchkoli problémů.

Harley se stal naším prvním plemenným hřebcem a Amigo skvělým valachem. Dle mého názoru perfektním rodinným koněm. Udělal radost velké spoustě mých zákazníků na vyjížďkách a stále se na něm mohou návštěvníci svézt na našem ranči. Užili jsme si s nimi mnoho vydařených akcí a soutěží, při kterých jsme si ověřili, že tito koně „jdou do všeho“ a pracují s velkou ochotou.

Malá Sofinka na westernové soutěži s valáškem Amigem

Za dobu, co mám chov amerických mimochodníků, jsem na těchto koních najezdila tisíce kilometrů. Jsou dny, kdy jsem v sedle třeba 7 hodin a stále ještě mi to dělá radost, pro tuhle specifickou kombinaci vlastností, kterou mají:

Dcera Giulia při jízdě bez sedla a bez uždění na chovné klisně Acadiana’s Desert Rose.

Těchto koní je v České Republice stále ještě málo a nejsou moc známí. Přesto jich každoročně pár přibude, mimo jiné i díky našemu chovu, který každým rokem nabízí koně na prodej. Aktuální nabídku najdete zde.

Náš ranč s oblibou navštěvuje rostoucí komunita příznivců tohoto plemene, kteří se pro něj nadchli.

Chtěli by jste to vyzkoušet na vlastní kůži? Je to snadné. Přijeďte nás navštívit do Sloupu v Čechách a užijte si vyjížďku na některém z našich koní. Stačí objednat se zde: