Chov je hodně o empatii

Dobrý chovatel je empatický

Divná myšlenka, co? Hodně lidí si myslí, že chovat zvířata je hrozně jednoduché. A že to vlastně vůbec není žádná práce. Že zvířata se rozmnožují sama a chovatel toho zase tak moc nedělá, jen je krmí, udržuje v čistotě, zavolá veterináře , když je to potřeba atd. Ale že není to žádné umění. Tak bych chtěla poskytnout trochu jiný pohled na věc.

Je mnoho chovatelů různých zvířat. Psů, koček, koní a spousty dalších. A mezi nimi jsou úspěšní chovatelé, méně úspěšní chovatelé i neúspěšní. A samostatné kategorie jsou tzv „množitelné“, kteří zvířata spíš zneužívají pro výdělek. A já si myslím i mám zkušenost, že úspěšné chovatele od těch neúspěšných, mimo jiné, odlišuje i schopnost empatie. Hned vysvětlím.

Já s novorozeným miminkem

Abych se zvířeti mohlo dařit dobře, musí dostat od svého chovatele všechno, co potřebuje. A aby mu to ten chovatel mohl dát, tak musí vědět jak na to, mít racionální znalosti plus ještě něco navíc- schopnost vcítění se do toho zvířete.

Musí si umět představit, že on sám je to zvíře a jak by se asi tak cítil v jeho kůži. A musí s tím zvířetem zacházet tak, jak by zacházel sám se sebou, kdyby byl pes, kočka, kůň, papoušek, vepř, slepice, akvarijní rybička nebo jakékoli jiné zvíře. A to je o empatii.

Někteří lidé jsou schopni velké empatie, jiní nedovedou soucítit ani s lidmi, natož se zvířaty. Soucítit se zvířetem je ještě těžší, než soucítit s člověkem, protože vžít se do zvířecí kůže je těžší. Protože zvíře je od člověka hodně odlišné. Čím víc se to chované zvíře liší od člověka, tím těžší je umět se vžít do jeho role. Ale dobrý chovatel to dokáže a je to docela umění. Musí k tomu mít ten dar. Dar lásky a soucitu s přírodou.

Můj obor jsou koně. 13 let chovám americké horské mimochodníky plemene Kentucky Mountain Saddle Horse. Znám proto hodně chovatelů koní. A mnoho historek o tom, co se komu v chovu povedlo a co se naopak nepovedlo. A všechny ty případy, kdy se něco pokazilo mají jedno společné. To, že chovatel se špatně necítil na své zvíře. Ať už nechtíc, pro nedostatek zkušeností, nebo z nedbalosti, vždy nastal problém potom, co selhala empatie.

Příběh klisny Joli

Nebudu si hrát na to, že mně se to nikdy nestalo. Stalo se mi to také. Například když jsem zařadila do chovu klisnu Joli, která do svých 6. let neměla hříbě a byla velmi asociální, protože u bývalého majitele trávila hodně času v boxe, mimo stádo koní a přirozený koňský život. Nikdy neměla možnost pozorovat jiné klisny, jak se starají o svá hříbata, nedělala nikdy „tetičku“ a když jsme si ji přivezli domů stádo ji nechtělo moc přijmout. Koním se zdála divná, jiná, sociálně nešikovná. Zvykala si na stádo a pastevní způsob života pomalu. A já jsem se do ni nevcítila dostatečně, když se ji narodilo první hříbě.

Petit Joli (v překladu z francouzštiny „Malá Pěkná“) Tahle drobná KMSH vranka se ke mně dostala z jedné komerční stáje, zaměřené na chov anglických plnokrevníků, kde neměla v podstatě žádné využití. Je to nenápadná kobylka, ale má skvělý původ a povahu. V jejím rodokmenu je uvedený hřebec „Old Tobe“, zakladatel plemene.

Nechala jsem ji porodit v menším stádě mírumilovných starších klisen , tak jako nechávám rodit ostatní, protože vím, že je to pro ně nejlepší a vždy se mi to osvědčilo. Ačkoli jsem Joli pravidelně kontrolovala, porodila zrovna ve chvíli, kdy jsem u ni nebyla a to v noci. Ráno jsem přišla ke koním a uviděla jsem ji, jak se klidně pase- sama uprostřed pastviny. Její novorozenou klisničku kojila jiná klisna, která měla pod sebou ,kromě ni , také své vlastní hříbě- několikadenního hřebečka. Nevěřila jsem svým očím.

Okamžitě jsem hříbě přesměrovala zpátky k jeho matce, ta ho ale nechtěla ani vidět. Vypadala jako by s jeho bála, odháněla ho, vykopávala po něm a musela jsem ji držet, aby ho nekousla. Hříbě se snažilo vrátit se k té klisně, která ho před tím kojila.

Úžasná klisna Ginger, která se ujala opuštěné malé May a odkojila ji společně se svým hřebečkem Phoenixem.

Umístila jsem Joli s její dcerou do odděleného výběhu hned vedle pastviny. Ani když zůstali spolu samy, situace se nezlepšila a Joli klisničku pořád odháněla. Ta si potom vyčerpaně lehla do trávy a už se o nic nesnažila. Joli se tvářila lhostejně a v klidu se pásla, zatímco klisničky „adoptivní matka“ Ginger ji sledovala, hrabala nervózně nohou a obě na sebe řehtaly. Ginger hledala cestu, kudy by se ke klisničce mohla dostat.

Došlo mi, že přesně tohle se stalo, když se hříbě narodilo. Joli ho odmítla a nechala ho opuštěné. Všimla si toho Ginger a hříběte se ujala, přijala ho za své druhé mládě a už se mezi nimi vytvořilo pouto. Vlastně ho zachránila. Když už se to takhle stalo, nechala jsem to tak. Vrátila jsem klisničku, která dostala jméno „May“ ke Ginger a ta se o ni svědomitě postarala až do odstavu. Aby měla dost mléka pro obě hříbata, přikrmovali jsme May ještě i sušeným koňským mlékem.

Když jsem o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Neuměla jsem se dost dobře vcítit do Joli a tak jsem ji nechala porodit jako ostatní klisny- na pastvině ve stádě. Ona ale nebyla jako ostatní. Byla asociální. Její předešlý život byl tak vzdálený koňské přirozenosti, že vůbec neměla probuzené přirozené instinkty, ani mateřský pud. Když se ji narodilo hříbě, vůbec nevěděla, co s ním má dělat. Měla k němu odpor místo aby o něj pečovala. Měla jsem brát v potaz její odlišnost a zacházet s ni jinak.

Pilgrim’s Happy May – klisnička po otci Bohemian Casey a matce Petit Joli ve věku 3.let

Chovatelé koní říkají, že se toto někdy stává- když porodí klisna starší cca 5. let, je tam již riziko, že nepřijme své hříbě, protože „už nemá ten správný věk na první hříbě“. Proč to tak je, většinou už nedomýšlí.

Když se nad tím člověk zamyslí zdravým selským rozumem, dojde mu, proč to tak bývá a zároveň i to, že to tak být vůbec nemusí a dá se to napravit. Když vycházíme z přirozeného života koně, není normální, aby klisna měla hříbě takhle pozdě. V přírodě by měla první hříbě průměrně někdy už ve 3. letech. Když ale rozmnožovací cyklus reguluje člověk, často se stává, že začne uvažovat o připuštění klisny až po tom pátém roce, protože ji do té doby využíval jinak. A pokud taková klisna neměla ani šanci být součástí stáda, ve kterém jiné klisny rodí a vychovávají svá hříbata, prostě to vůbec nezná. Je úplně odtržená od své přirozenosti a tak od ni nemůžeme čekat, že najednou porodí a bude se chovat jako vzorná matka.

Koně jsou ale nesmírně učenliví a adaptabilní. Takže to můžeme napravit, musíme ale dát klisně čas a potřebné podmínky, aby se vrátila „ke svým kořenům“- svým přírodním instinktům. A ty se mohou rozvinout jedině ve stádě, chovaným co nejpřirozenějším způsobem.

Joli s jinou svou dcerou- Pilgrim’s Honey Moon. Postupně objevila své mateřské instinkty a vychovala několik hříbat.

May vyrostla v krásnou mladou klisnu. Dlouho jsem váhala, zda zkusit Joli ještě někdy připustit. Než jsem to zkusila, nechala jsem ji delší dobu sžít se se stádem, s nadějí, že se v ni probudí původní koňské instinkty časem. A tak se to také stalo.

Přesto jsem byla opatrná, když měla Joli před druhým porodem. Tentokrát rodila sama, ve výběhu ze kterého měla výhled na ostatní koně, aby s necítila moc sama. Své druhé hříbě- hřebečka Little Prince už neodmítla, ale chovala se k němu „vlažně“. Potřebovala naši malou pomoc, aby si na něj zvykla. Při kojení jsme ji drželi, hladili, uklidňovali. Na několik prvních dní jsme ji dali s ním do boxu, aby od něj nemohla utéct. Za pár dní z ni byla v celku normální pečující mamka. A postupně se z ni stala dobrá chovná klisna.

Nedávno měla Joli zase před porodem. Opět jsem ji umístila do výběhu odděleného od pastviny se stádem, ale na dohled. Už měla po termínu, ale pořád ne a ne porodit. Břicho už měla přímo obrovské a špatně s se ji chodilo. A chovala se divně. Místo aby se pásla, celé dny stála v rohu výběhu a nehýbala se. Nešla se ani schovat do stínu, když do ni pražilo slunce. Pořád se koukala směrem ke stádu. Porod stále nepřicházel a bylo mi jasné, že něco je špatně. Po fyzické stránce vypadalo ale všechno v pořádku.

Riša s novorozeným hříbátkem, kterému pomáhá vstát, aby se mohlo napít mleziva

Sledovala jsem ji. Jak je nehybná, jakoby zamrzlá. Smutná. Vycítila jsem, že má strach. Nemůže se uvolnit. Proto nechce porodit. Cítí se ohrožená. Proč? Pořád kouká na ty ostatní koně. Aha! Ona chce být s nimi. Už není taková, jako dřív. Už není asociální, ale životem ve stádě se do něj postupně integrovala tak hodně, že už bez něj nedokáže v klidu fungovat. Už je přirozeným koněm- cítí sílu v ochraně stáda a sounáležitost.

Vrátím ji do stáda? Raději ne. Teď je v něm roček Paegasus, který by ji při porodu a při navazování vztahu s hříbátkem mohl rušit a valaši Amigo a Ivory. kluci bývají až moc zvědaví a mají málo pochopení pro to, že klisna potřebuje při a po porodu hlavně klid. Proto nenechávám klisny rodit ve stádě s valachy.

Rozhodla jsem se tedy jinak. Vzala jsem ze stáda starší klisnu Mochu a dala jsem ji do výběhu k Joli. Protože vím, že mají spolu dobrý vztah a Mocha má v sobě takový skoro „buddhovský“ klid vždy když je v blízkosti hříběte. Hned jak jsem ji přivedla, Joli zařehtala a legračně přiběhla k ni. Skoro se s tím obřím břichem přikutálela. Hned druhého dne ráno porodila krásnou zdravou klisničku. Mocha přitom stála nad ni ,jak socha, a přivírala oči. Hlídla a šířila kolem sebe klid a laskavost. V její přítomnosti se Joli cítila tak v bezpečí, že se uvolnila a porod se konečně rozběhl.

Klisna Joli krátce po porodu. Na videu je vidět, jak její „kamarádka“ Mocha stojí na blízku. hlídá a dělá ji společnost.

Tak jsme si na příběhu Joli uvědomila, jak moc důležitá je empatie při chovu zvířat. Zvířata nejsou stroje, mají svůj emocionální svět. A je potřeba ho chápat, abychom se dokázali o ně správně postarat. I zvířata se mohou v průběhu času měnit a tak tomu musíme přizpůsobit péči o ně. Navíc nejsou všechna stejná. Například v mém stádě chovných koní je každý kůň osobnost. S každým se musí jednat trochu jinak. Kdybych zacházela se všemi stejně, moc daleko bych se v chovu ani ve výcviku nedostala.

Obě „holky“- Joli i její letošní dcerka se mají dobře, jsou ve výběhu s „tetičkou“ Mohou a jsou spokojené. Obě dvě (Joli i s hříbětem) jsou na prodej a doufám, že nový majitel se k nim bude chovat stejně laskavě a ohleduplně, jako já.

Pokud se vám článek líbil budu ráda za sdílení, třeba dá inspiraci jiným chovatelům, aby se snažili co nejvíce porozumět svým zvířatům.