Jak napadne holku z města koupit starý dům na venkově?

Odpověď na tuhle otázku nejednoduchá: Když stojí všechno „za prd“ a chce „se vším seknout“. A nechce při tom rovnou spáchat sebevraždu. Koupit strašně starý dům na venkově, přestěhovat se do něj a začít ještě k tomu s chovem koní a chtít se tím uživit může být zajímavá alternativa.

Ano, šla jsem do toho protože jsem byla zoufalá a už mně nenapadalo, jak řešit problémy ve svém životě. Bydlela jsem sice v luxusním mezonetovém bytě na pražských Vinohradech, do slušné práce v kanceláři v centru jsem to měla jen tři stanice metrem a můj přítel (a otec mé dcery) vydělával opravdu nadstandardně…Ale byla jsem hluboce nešťastná.

Vztah s mým divokým přítelem ze Sicílie se podobal horské dráze, která každou chvíli vykolejila. A má práce mi působila také velký stres. Ambiciózní realitní kancelář v pražském centru, kde šéf tlačil na výkony zaměstnanců. Jediné, co my dávalo smysl a dělalo radost byly chvíle strávené s dcerou Giulií. Kdykoli jsem mohla, vyrazila jsem s ni do přírody. Anebo do ZOO. „Kradla“ jsem tím vzácné chvilky klidu a míru z hektického a bolestivého života, do kterého jako by mně strhával silný proud. Nakonec jsem už byla tak vysílená, že mi došlo, že už nemůžu takhle pokračovat dál. A rozhodla jsem s odejít. Od všeho. Od svého přítele, z práce, z města. Začít znova. Od nuly. A úplně jinak.

A tak mně mé „radikální řešení“ dovedlo až k mému domu ve Sloupu v Čechách. Nad jeho koupí jsem moc nepřemýšlela. Nic jsem nezvažovala. Vlastně jsem byla rozhodnutá ho koupit hned jak jsem ho poprvé uviděla. Jasná láska na první pohled. Jednoznačné Ano, tak tohle je můj domov“.

Coby naivní holka z města, která neměla vůbec ponětí o tom, co to obnáší žít v historické roubence, jsem si prostě nadšeně vzala hypotéku a nezdržovala jsem se zjišťováním, jaké investice bude nutné do domu udělat a zda na to budu mít dost peněz.

Ani při vší upřímnosti nemůžu říct, že to byla chyba. Ne, nebyla. Mé rozhodnutí mně dostalo do přechodných finančních nesnází a přimělo pořádně si „utáhnout opasek“ a naučit se žít „drsně“ jako za starých časů. Zažila jsem si spoustu nepohodlí (na které jsem si , překvapivě, zvykla) a nejistoty, ale na druhou stranu i nádherné dobrodružství. A posílilo mně to po všech stránkách.

Tohle bych poradila všem, koho láká odstěhovat se z města a zažít podobné dobrodružství:

Setkání muzikantů v naši staré chaloupce…Pro takové chvíle to všechno stojí za to.

Nejsme všichni stejní. Je mi jasné, že někdo se cítí nejlépe ve značkovém oblečení ve vymezeném městském bytečku a s luxusním autem zaparkovaným před domem. Někdo si neumí představit život bez svých jistých padesáti tisíc, co mu každý měsíc spolehlivě naskočí na účtě. A je to v pořádku.

Já se nejlépe cítím, když si rozdělám oheň v kamnech a cítím, jak voní dřevo. Když ráno vyjdu bosá na zahradu, natrhat si bylinky a rajčata, podojit krávu , vybrat vajíčka z kurníku a jdu rodině udělat farmářskou snídani. Když mám ruce od hlíny a seno ve vlasech. Když s dcerami obstarávám zvířectvo anebo když sedíme u táborového ohně a koukáme na hvězdy. Ten život se mi pak zdá skutečnější. Dává mi víc smysl, než když jsem žila ve městě, se všemi jeho výhodami a pohodlím.

Starší dcera Giulia, když ji bylo 17 let.

Venkov mně volal hodně silně a odjakživa. Stejně jsem ale nečekala, jak moc velkou radost mi budou dělat takové ty úplně obyčejné věci…Jako vypěstovat lilek, nebo odchovat hříbě. Postavit kurník nebo udělat domácí sýr z kozího mléka. Možná v sobě někteří máme něco jako paměť našich předků farmářů. A je to jako hlas srdce, co se nedá nijak utišit. A nedá nám pokoj, dokud ho neposlechneme.

Čersvý kozí sýr od našich koziček k snídani