Když se něco nepovede, není to ostuda

Také jste perfekcionisté? Anebo jste na sebe velmi nároční a když se vám něco nepovede, tak se na sebe zlobíte? Vyčítáte si chyby, které jste udělali? No já tedy ano. Když něco dělám, očekávám od sebe, že to udělám dobře. A běda, když ne. To se pak dovedu pěkně trestat pocity nedostatečnosti. Hlavně když jde o něco, na čem mi záleží. Jedna z věcí, na které mi záleží nejvíc, jsou vztahy. Především ty opravdu důležité. S rodiči, s dětmi, s životním partnerem, s opravdovými přáteli. Takže když se mi dvakrát nepovedl harmonický vztah s životním partnerem, tak jsem to považovala za obrovské selhání.

Nevydařené manželství

Docela žasnu, kolik lidí je rozvedených. Dokonce bych řekla, že ti co mají přes pětačtyřicet a nemají ve svém příběhu ani jeden rozvod, se dají spočítat na prstech. Hrozně jsem s bála se k téhle skupině lidí přidat. Ne že by na nich bylo něco špatného. Ale prostě jsem nechtěla patřit k těm, kterým se to nepovedlo, kteří „sehali“ . A tak jsem se snažila manželství zachraňovat mnoho let. Marně. Nakonec jsem to musela vzdát a s pokorou přijmout, že se to nepovedlo ani mně.

Po rozvodu asi skoro každý prochází obdobím, kdy se smiřuje s tím, že nemá celistvou rodinu. Že už o něm nikdo neřekne „to je můj muž“, nebo „tohle je má žena“, což prostě zní hezky. Protože to znamená, mimo jiné: „Tebe jsem si vybral, stojíš mi za to a jsem s tebou na jedné lodi stůj co stůj“. K tomu oddělené pečování o společné děti také není zrovna veselá záležitost. Co s tím tíživým pocitem „nepovedlo se něco zásadního“?

ilustrační foto

Je to jako lukostřelba

Dnes mně napadlo přirovnání, které mně od těch tíživých pocitu naráz úplně osvobodilo. A proto ho chci sdílet, třeba pomůže ještě někomu dalšímu.

Uvědomila jsem, si že s manželstvím je to jako s lukostřelbou. Nevěříte? Tak čtěte dál.

Při lukostřelbě se člověk učí přesně zamířit, vystřelit a trefit cíl. Aby se mu to povedlo, musí ale pilně trénovat. Málokomu se asi povede „trefa do černého“ hned na první pokus, že? Kdo se učí střílet z luku, předem počítá se spoustou neúspěšných pokusů. Protože aby byl úspěšný, musí se nejdříve naučit správné koordinaci pohybů, mít správný odhad, pevné ruce atd. Je to jemná souhra mnoha dovedností. Když pilně trénuje, postupně všechny ty dovednosti vytříbí tak, že je z něj dobrý střelec.

Tohle platí nejen v lukostřelbě, ale i ve všech ostatních sportech a lidských činnostech a platí to i v mezilidských vztazích, manželství nevyjímaje.

Jenže většina z nás jde do manželství a bohužel leckdy i do rodičovství skoro bez přípravy. Ve školních osnovách se klade velký důraz na předměty, které leckdy nemají s reálným životem vůbec nic společného, zatímco znalosti o zásadních tématech, nezbytné pro šťastný lidský život mladý člověk ve škole nezíská. A bohužel je dost často nezíská ani v rodině. Ruku na srdce…Jak často nám rodiče vysvětlovali, jak být tím správným manželem, manželkou, tátou, mámou? Mně to nevysvětlil nikdo. Mému ex manželovi také ne. Tak, jako spousty ostatních lidiček, všechna úskalí soužití jsme se pokoušeli zvládat až „za běhu“.

ilustrační foto

Je to, jako když vystřelíte svůj první šíp. Neumíte držet správně luk, neumíte mířit, třesou se vám ruce. Přesto vystřelíte…S nejlepšími úmysly a s láskou. Bláhově očekáváte, že se hned napoprvé strefíte do černého. A když minete, tak cítíte obrovskou frustraci, selhání. Nezvládli jste roli manžela, manželky, otce, matky…Možná to nějakou dobu rozdýcháváte a pak se rozhodnete zkusit to znova. Sáhnete do svého toulce a vytáhnete další šíp. Znovu míříte, znovu do toho vkládáte všechno. Znovu pouštíte tětivu a…?

Možná se tentokrát trefíte, ale dost možná ne. Nějaké zkušenosti už máte, ale zdaleka nejsou mistrovské. A hraje zde roli ještě jedna hodně podstatná věc:

Proto není na místě se vinit a užírat se pocity selhání, když se to nepovede. Naopak, ono když se to POVEDE, tak je to v dnešní době spíš zázrak. Tím myslím, když to opravdu klape. Nemyslím tím to, co se dost často děje- že se lidé nerozvedou kvůli dětem, majetku atd, ale přitom spolu trpí a neradují se společně ze života.

A co my, kteří jsme rozvedení „na stará kolena“? Možná nás už nečeká další šance na založení rodiny, kdo ví. V tomhle není život jako lukostřelba. Lukostřelec má totiž neomezený počet šancí, může střílet tak dlouho, dokud se to nenaučí tak skvěle, že spolehlivě trefí cíl. V životě máme ve svém pomyslném toulci ale většinou tak dva, někdy tři šípy, víc ale ne. Ani když se nám nepovede úspěšně se trefit napodruhé, neznamená to, že jsme břídilové a že si nezasloužíme lásku.

A tak si vážím toho, co mám. Skvělých dcer, přítele se kterým ladím, domova a milované práce. A také se snažím pomáhat a zužitkovat při tom své zkušenosti.

Na závěr bych si dovolila několik typů pro „úspěšnou trefu“, o kterých věřím, že opravdu fungují:

Pár rad pro šťastnější rodinu: