Poradenství na kolech

Sen o cestách

Když jsem začala snít o obytné dodávce, původně v tom byla hlavně touha po svobodě. 

Možnost prostě sednout do auta a jet. Neplánovat. Putovat krajinou a hledat v ni místa se silným geniem locí, přespávat na nich anebo prostě tam, kde mně zastihne soumrak a zdržet se tak dlouho, jak chci. Vnést do života ještě více dobrodružství a ještě více sepětí s přírodou. 

To všechno patří k poutníkovi. A náš ranč se jmenuje “Pilgrim”- poutník. 

Postupně mi začalo docházet, že obytná dodávka by mohla mít ještě další smysl. Může umožnit dělat něco, co ve mně už hodně dlouho dozrává: jezdit za koňmi a jejich lidmi přímo tam, kde společně žijí a tam jim pomáhat. 

Změna je život

Tahle vize pro mne zůstávala dlouho jen ve sféře zatím neuskutečněných nápadů, protože kvůli činnosti ranče nebyl čas ji zrealizovat. Ale osud se zřejmě rozhodl, že mně přiměje, abych se do toho už pustila. Nedávno jsem vlivem porozvodových neshod přišla o možnost pást koně na dost významných pastvinách. Byla to , po odpojení domény ranče a vody další rána. Situace mne donutila přemýšlet o tom, jak zmenšit chov koní a přitom dál vykonávat svou milovanou práci. A najednou se vynořil můj starý nápad s obytnou dodávkou jako nová naděje. 

Mé pojetí horsemanshipu

O čem ten nápad tedy je? 

Někdy se stává, že jsou s koněm problémy. Začne vykazovat nějaké problematické chování. A když má člověk s koněm problém, tak běžné řešení je odvézt ho něm k trenérovi a nechat “napravit”. Trenér pak s koněm nějakou dobu pracuje. Kůň se naučí nové dovednosti a odnaučí dělat to, co jeho majiteli komplikovalo život. A skutečně to skvěle funguje. Pod vedením trenéra a na jeho  ranči. Jenže pak se kůň vrátí domů. Ke svému původnímu člověku. Do původních podmínek, na svou pastvinu a do svého stáda. Do svých starých vyjetých kolejí a ke starému způsobu komunikace. A spolu s tím se vrací i jeho původní (nežádoucí) chování. Protože kůň je jako zrcadlo všeho, co se nalézá v jeho blízkosti. 

Výcvik byl něco nového k zrcadlení. Ale to staré se nezměnilo.Nezměnily se podmínky a systém, ve kterém kůň dál žije. 

Kůň nikdy nereaguje jen na povel a jen na techniku. Vnímá toho mnohem víc, než jestli člověk správně zatáhne za vodítko, nebo udělá tlak o správné intenzitě. Reaguje na způsob, jakým k němu člověk přichází. Na jeho jistotu anebo nejistotu, na všechny okolnosti. Na srozumitelnost hranic.Na napětí v těle. Na načasování. A na řadu dalších faktorů, které chápeme jen ztěží. 

Proto pro mne nikdy nebyla práce s koněm otázkou jen výcviku. Je to práce s mnoha faktory a především se vztahem a vnitřním nastavením člověka, který s koněm komunikuje. 

Protože vše, co člověk cítí a co si myslí, se nevědomě promítá do jeho gest, pohybů, výrazu, způsobu chůze, doteků, hlasu. A samotné “energie”, kterou vysílá ke koni. A kůň je tak citlivý, že na všechno tohle okamžitě reaguje. 

Tohle propojení mne vždy fascinovalo. 

A viděla jsem ho při své práci s koňmi a lidmi za těch 20 let, co jsem u koní nesčetněkrát. Vlastně pokaždé, když jsem pozorovala koně a člověka ve vzájemné interakci. 

O psychologii jsem s zajímala odjakživa, ale poté co jsem začala pracovat s lidmi a koňmi, jsem začala aktivně věnovat jejímu samostudiu i různým školením, která mi pro mou práci přišla užitečná. 

Ale znalosti s psychologie určitě nejsou to hlavní, co mi pomáhá chápat jak to funguje mezi člověkem a jeho koněm. Je to především má schopnost vysoké empatie , kterou mám od dětství. Po většinu času mi jen “komplikovala život”. Protože jsem měla co dělat s tím, co jsem cítila já sama a vnímat k tomu i to, co cítí ostatní- zvířata a lidé v mé blízkosti, byl pro mne pořádný náklad. Věřte nebo ne, ale vejít třeba do čekárny u lékaře ,  plné lidé a v jednom okamžiku vnímat, jak se kdo z nich cítí, je vysilující. Při práci s lidmi a koňmi téhle schopnosti konečně mohu využít k něčemu užitečnému. K pomoci, aby se ti dva spolu lépe chápali a lépe shodli. 

To, co mohu nabídnout , je vhled do spojení , nebo chcete-li vztahu člověka a jeho koně. Vysvětlení, proč kůň na daného člověka reaguje právě tak, jak reaguje. A pomoci člověku pozměnit “obraz sebe”, který koni předkládá k zrcadlení. Tím se změní i odraz- tedy chování koně. 

Pracuji tedy nejen s koněm, ale i s člověkem. Lidský faktor pro mne není při práci s koněm vůbec zanedbatelný. 

Můj parťák s kolečky

A teď zpět k dodávce.

Má dodávka je obytná právě proto, aby mi poskytla zázemí na cestách za lidmi a jejich koňmi. Práce, kterou dělám, vyžaduje trpělivost a hlavně čas. Nedá se uspěchat.

Potřebuji se s člověkem i jeho koněm nejprve seznámit, pochopit jejich společný příběh a získat vhled do toho, jak jejich vztah funguje. Teprve potom mohu majiteli pomoci rozpoznat, co je potřeba změnit a jak se svým vlastním nastavením pracovat tak, aby na něj kůň mohl reagovat jinak.

To není práce na hodinu. A většinou ji nelze smysluplně udělat ani v rámci hromadného kurzu. Je to individuální práce, která si často žádá dva nebo tři dny.

Když jsem v minulosti dojížděla za lidmi a jejich koňmi, fungovalo to skvěle. Praktickým problémem ale bývalo moje ubytování. Hotel zbytečně zvyšoval náklady a ne každý majitel koně měl možnost ubytovat mě na několik dní u sebe doma.

Obytná dodávka proto představuje téměř ideální řešení.

Vhodné auto jsem hledala dlouho a poměrně pečlivě.

Jako první si moje srdce získal starý americký Chevrolet G20 s nádherným dřevěným volantem, nezaměnitelným stylem a pořádnou dávkou dobrodružství. Přesně ten typ auta, do kterého se člověk jako já bezhlavě zamiluje dřív, než začne přemýšlet prakticky.

Poezie v podobě volantu…Cehvy 20, moje platonická láska.

A praktičnost nakonec rozhodla, ačkoli jsem se v minulosti skoro vždy řídila srdcem.

Zjistila jsem totiž, že shánění některých náhradních dílů na „starou Ameriku“ může v Česku trvat i několik měsíců. A já potřebuji autem jezdit, ne se na něj zamilovaně dívat z okna.

Bylo mi také jasné, že nechci velký obytný vůz. Potřebuji co nejmenší dodávku, do které se ovšem vejde co nejvíc.

Ideálně pracovna, kuchyň, jídelna, ložnice a ještě dostatek úložného prostoru.

Auto zároveň musí být spolehlivé, zvládnout spoustu kilometrů a být relativně snadno opravitelné. Náhradní díly musí být dostupné a neměly by stát majlant. A samozřejmě chci dobrý technický stav a pokud možno minimum rzi.

Ano, vím.

Zní to trochu jako hledání jednorožce mezi ojetými dodávkami.

Ale světe div se, našla jsem ho.

Auto, které splňuje prakticky všechno, co jsem chtěla. A jako bonus se v něm mohou vyspat až čtyři lidé.

Přitom vůbec není velké.

Jak je to možné?

Díky geniálně variabilnímu interiéru, který může podle potřeby během chvíle změnit svou funkci. Z pracovny se stane jídelna, z jídelny ložnice a všechno zvládne přestavět jeden člověk.

Už tušíte, o jaké auto jde?

Ano.

Volkswagen T4 Westfalia.

Můj nový parťák pro práci, putování i dobrodružné cesty.

Má pracovna , ložnice, kuchyň a jídelna na kolech je Volkswagen Westfalia. Už ho mám radą a říkám mu „Totoro“ .

Třeba je to nová kapitola našeho ranče, který má díky novým službám šanci přežít kritické období, i když mu ubývá prostoru pro velký chov.

Když mi něco nejde zvládnout, řídím se tímhle pravidlem:

Když ti nejde překonat nějakou překážku,
BUĎ JAKO VODA.
Ta se přizpůsobí a obteče ji. 

Na tuhle kapitolu života se moc těším.

Protože vztah lidí a jejich koní mně  připadá nesmírně zajímavý, vždy znovu a znovu mně naplňuje úžasem  a radostí z toho, když se člověk a kůň na sebe vzájemně naladí a jsou oba spokojení. A když k tomu mohu přispět, moc mne to těší. 

Máš nějaký problém s koněm a tohle tě oslovuje?

Můžeš mne kontaktovat vyplněním dotazníku, který tě k ničemu nezavazuje a já ti odpovím zda a jak ti mohu pomoci.